O tématu poruch příjmu potravy jsem i přes vaše prosby dlouho nechtěla nic psát. Není to nic, o čem by se snadno mluvilo a psalo. Jednou jsem sice článek na toto téma sepsala, ale neměla na to, abych ho publikovala. Již jsem se však dokázala s touto částí své minulosti nějak vyrovnat, i když se část mě za to stále stydí a sama vím, že mě podobné články na jiných blozích vždy posílí – proto se konečně s vámi podělím i o svůj příběh, jak jsem se střetla s anou.
Už odmala jsem byla hodně soustředěná na to, jak vypadám. Pozitivní vztah jsem k sobě opravdu neměla – přišla jsem si ošklivá, nic se mi na mě nelíbilo. Sebevědomí i sebeúcta na bodu mrazu. Chtěla jsem být krásná, vysoká a hubená. Asi nebude překvapením, co bylo mé vysněné povolání – modelka. Vysněnou výšku mi příroda nenadělila, ale hubená jsem od přírody byla tak, že mi některé spolužačky říkávaly anorektičko. Bylo mi 12 let a vážila jsem 41 kg. Přesto jsem si do deníčku psala, že musím zhubnout minimálně sedm kilo. Zatím však zůstalo jen u slov.
Ve 14 letech jsem začala nabírat, získávat ženské tvary. Před létem jsem vlezla na váhu a zjistila, že vážím 53 kg, což pro mě bylo strašně moc (cokoliv nad 50 kg bylo) a rozhodla se s tím něco udělat. O výživě jsem samozřejmě nic nevěděla, pojmy jako bazální metabolismus nebo sacharidy a bílkoviny pro mě byly neznámé. Začala jsem tedy pátrat, jak zhubnout a na různých serverech (velmi kvalitních samozřejmě) zjistila, že musím snížit příjem. Tak jsem si tedy začala hlídat kolik toho jím a příjem se snažila držet do 4 500 kJ (tento příjem jsem vyčetla na jedné z oněch chytrých stránek). V té době jsem též narazila na blogy o “zdravé výživě” – do dnes si pamatuji, že jsem nejradši měla blog be-thin.blog.cz a blog jedné bývalé anorektičky (mudrpetrak). Od toho léta jsem si také vedla svůj vlastní blog, který se stal dosti známý (někteří z vás mě v bývalé Fat Katty z iwanttobeperfect.blog.cz poznali).
Dala jsem dolů 4 kila. Pak přišel víkend plný oslav u příbuzných. A po něm jojo efekt. A to odstartovalo roky plné hubnutí, přibírání, snahy být hubená, ale také snahy být zdravá. Čím déle jsem v tom kolotoči byla, tím jsem se cítila hůř. Jedla jsem čím dál tím méně (asi nejmenší příjem co jsem si kdy držela bylo do 1000 kJ). Měla jsem období, kdy jsem se snažila jíst zdravě a více a naopak období, kdy jsem se snažila jíst co nejméně a bylo jedno, co jsem jedla (takže jsem za den snědla třeba část koblihy). Některá období jsem i cvičila – většinou jsem dělala pár cviků furt dokola (například jsem vstala dříve před školou a udělala 500 skoků přes švihadlo, 300 sedů-lehů a 2×150 cvik na stehna) a snažila se co nejčastěji chodit (takže jsem i v tom největším mrazu chodila ze školy pěšky domů – tomu nahrávala i moje sociální fobie, jelikož jsem se tak vyhnula jízdou autobusem s ostatními dětmi). Všechno samozřejmě, co nejvíce tajně (cvičila jsem ráno, když všichni spali nebo večer, když se koukali na televizi a jídlo jsem 
vyhazovala). Jestli rodiče něco tušili či ne, nevím. Na jednu stranu mamka nadávala, ať koukám jíst, že mě nebude vozit po doktorech, na druhou mě peskovala, že bych se sebou měla něco dělat a ať nejím tyhle cereálie, jinak budu tlustá.
Ze začátku šlo opravdu jen o to zhubnout pár kilo. Jelikož jsem se kromě tancování nijak zvlášť nehýbala, neměla jsem zpevněnou postavu (byla jsem takový skinny fat) a přišla jsem si tak tlustší než jsem opravdu byla. Stačilo začít správně jíst a cvičit a mohla jsem být spokojená. To mi ale nikdo bohužel neporadil a já tak nadále hubla, aniž by se mi konečně začala líbit má postava. Čím déle jsem v tom byla, tím více se mi líbily hubenější a hubenější holky, až jsem se z celkem zdravé štíhlé postavy dostala na opravdu příšerně vychrtlé. S tím se též snižovala má vysněná váha – z 48 kg jsem spadla na 45 kg, ale když jsem viděla, jak vypadám s 46 kg, bylo mi jasné, že potřebuji maximálně 40 kg.
Celé ty roky pro mě bylo nepříjemné jíst kdekoliv na veřejnosti. Jediné, co jsem dokázala jíst takto v klidu bylo ovoce a zelenina. Přišlo mi, že na mě všichni civí a nechápou, jak se může něčím cpát. Dlouho jsem nebyla schopná si přiznat, že mám nějaký problém. Nebyla jsem přece na kost vyzáblá. U každého jídla jsem dlouze přemýšlela, kolik ho můžu sníst a kam případně schovám zbytek. Jídlo bylo mým nepřítelem. Přála jsem si, abych dokázala fungovat bez něj a nemusela už nadále řešit, co sním a co ne. Dny, kdy jsem nic nesnědla se střídaly s dny, kdy jsem se maximálně přejídala. A takhle to šlo furt dokola. Nenáviděla jsem se za každý den, kdy jsem byť minimálně uklouzla a dala si cokoliv navíc. Nechci ani vědět, kolik času jsem strávila prohlížením svých špeků před zrcadlem a zoufalým pláčem.
Po pár letech jsem blog smazala, jelikož na něj přišli známí. Hned na to jsem si ale založila nový (notthinenough.blog.cz). V tu dobu jsem se už snažila zase jíst zdravěji a pomalu jsem přidávala na jídle. Za dobu, co jsem vedla druhý blog jsem se zvedla přibližně z nějakých 2000 kJ na 4 500 kJ. Psychicky jsem na tom ale byla furt bídně a váha klesala. Když si čtu deník, co jsem během těch pár let psala, je mi do pláče nad tím, jak jsem přemýšlela a jak jsem se cítila. I s psychikou jsem se ale snažila něco dělat a přemluvila se k navštěvování psycholožky, která mi pomohla najít v čem moje nemoc vězí. Nebyl to nijak ojedinělý případ – vinu na tom z velké části nesl můj perfekcionismus, nedostatek sebevědomí a vztah s mamkou. Kontrola jídla se pro mě stala závislostí. Někdo hold své problémy utápí v alkoholu, jiný se týrá hlady.
