• Recepty
    • Hlavní chody
    • Polévky
    • Dezerty
    • Pomazánky, másla a dipy
    • Mléčné alternativy
    • Nápoje
  • Veganství
  • Výživa
  • Cestování
  • Ze života
  • E-shop
  • O mně
    • O mně
    • Reference na mé služby

NOVINKY

DezertyRecepty

Nepečené ovesné tyčinky

před 1 rokem
Hlavní chodyRecepty

Zeleninová směs s klobaňou

před 1 rokem
Mléčné alternativyRecepty

Golden Milk

před 1 rokem
DezertyRecepty

Proteinové kuličky

před 1 rokem

Rubriky

  • Cestování
  • Dezerty
  • Hlavní chody
  • Mléčné alternativy
  • Nápoje
  • Nezařazené
  • Polévky
  • Pomazánky, másla a dipy
  • Recepty
  • Veganství
  • Výživa
  • Ze života
Dewii
  • Recepty
    • Hlavní chody
    • Polévky
    • Dezerty
    • Pomazánky, másla a dipy
    • Mléčné alternativy
    • Nápoje
  • Veganství
  • Výživa
  • Cestování
  • Ze života
  • E-shop
  • O mně
    • O mně
    • Reference na mé služby
Dewii

obuv

Veganství
před 5 roky

Veganská obuv

Veganství není jen o vyřazení živočišných produktů z jídelníčku - respektive by být nemělo. Jde o snahu co nejvíce minimalizovat způsobování
sdílet na

E-SHOP: Textilní certifikáty

E-SHOP: Jak balíme objednávky?

Moje spolupráce

Blogování a spolupráce

NEJLEPŠÍ ČLÁNKY

Fazolové brownies

před 5 roky
1

Veganské sladkosti

před 5 roky
2

Kokosové kari

před 5 roky
3

“Mac and cheese” – vegansky&zdravě

před 3 roky
4

dewii.veg

dewii.veg
Přes půlku tramvaje na mě civěl chlap. Vytrval Přes půlku tramvaje na mě civěl chlap. Vytrvale přes několik zastávek. Dělala jsem, že to nevidím. Když jsme dorazili k mé výstupní zastávce, zvedla jsem se a v té samé vteřině, kdy jsem se hnula se rychle s pohledem stále upřeným na mě zvedl i on a zamířil si to k vedlejším dveřím. Jakmile jsem vystoupila z tramvaje, tak jsem utíkala domů, co mi nohy stačily. 
Šla jsem kolem desáté/jedenácté hodiny po velké osvětlené ulici v centru Plzně, když v tom se na mě zezadu přitlačil chlap. Zatímco mě držel a osahával mi povídal, jak mě už dlouhou dobu pozoruje. Vyvlíkla jsem se mu a utíkala pryč. Nemohla jsem se pak zbavit pocitu znechucení při pomyšlení na moje tělo a potřebě se celá umýt. A trvalo dlouho než jsem dokázala jít večer sama po ulici bez neustálýho obhlížení a dřímání pepřáku v ruce. 
Své vlastní příběhy podobným těmto má každá žena. Příběhy o tom, jak nás někdo sledoval, jak nás někdo osahával, jak po nás někdo pokřikoval, jak se někdo před námi odhaloval, jak nás někdo zneužil…Odmala se učíme opatřením. Klíče v ruce, sundaná sluchátka, boty, v kterých se dá běhat, telefonování si s někým i jen hraně s nikým, sdílení naší polohy, vybrání si klidně delší, ale bezpečnější cesty, zastavování u výloh, abychom se ohlédly a další. I to ale nestačí – Sarah Everard je jedním z příkladů toho, že i když se ženy snaží samy sebe chránit, není to dost. Masivní sexuální obtěžování a násilí totiž nemůžeme zastavit my. Namísto předávání zodpovědnosti ženám a učení nás, jak máme zůstat v bezpečí, bychom se měli primárně soustředit na učení mužů tomu, jak se chovat k ženám s respektem. Máme právo žít beze strachu i při tak obyčejných aktivitách jako je cesta domů. A to i kdybychom šly nahé, opilé a byly 3 hodiny ráno, nikomu to nedává právo nám ublížit. Tak přestaňme vinit ženy. Ženy nejsou problém, muži jsou. Ať už ti, co sexuální obtěžování a násilí konají, tak ti, co nevystupují proti tomu. Nekonat tyhle věci je totiž úplný minimum, co jako chlap můžeš dělat. Tomu se říká základní lidská slušnost. Zajdi dál – vzdělej se v tom, co na každodenní bázi prožíváme a pomáhej pro nás vytvářet bezpečný prostor. Zasloužíme si ho každý, bez ohledu na pohlaví.
„Tahle žena mě učí žít v přítomnosti.” „Tahle žena mě učí žít v přítomnosti.” 
Řekl směrem ke mně člověk, s kterým tu trávím nejvíce času. A já koukala jak péro z gauče 😳 Žiju totiž v představě, že mi to žití v přítomnosti stále až moc uniká, protože jsem typ člověka, co hodně žije ve svý hlavě, furt nad něčím rozmýšlí, představuje si všechno možný i nemožný, sní s otevřenýma očima,…Když jsem se nad tím ale potom, co tohle prohlásil, pozastavila, došlo mi, že moje subjektivní vnímání a vysoký nároky pokřivili, jak to (se) vidím. Jasně, prostor pro zlepšení se najde vždy a ve všem, ale je důležitý umět si vytvořit odstup a uvědomovat si, jakých posunů jsme již v tom či onom dosáhli 🙏🏻
Teď a tady. Vnímám celek i detaily kolem sebe, vědomě si užívám chuť jídla, uvědomuji si svůj dech, pociťuji vděčnost, prožívám činnost, kterou zrovna dělám, neutápím se ve své minulosti, ani nehledím přehnaně do budoucnosti. Tohle všechno dělám nedokonale, ale zároveň dokonale – nejlíp, jak to v tu danou chvíli dokážu 😌
V souvislosti s tímto tématem jsem si vzpomněla na jeden příběh, který si pamatuju z vyprávění od svého šamana…
Starý mudrc se vyšplhal na kopec a zeptal se Boha kolik ještě životů mu zbývá než dosáhne osvícení. Bůh mu odpověděl, že ho čeká dalších 100 životů. Zdrcený mudrc šel zpátky a začal pročítat všechny své spisy. Přemýšlel, až se mu z hlavy kouřilo, ale nenacházel žádné vysvětlení, proč ho už konečně nečeká osvícení. Během toho všeho mudrování uviděl mladého muže, který tancoval po trávě. Mudrc se zeptal Boha kolik životů do osvícení čeká tohoto mladíka. Bůh odpověděl, že 700. „700? To je nádhera!” odvětil mladík a obejmul strom. „Ještě celých 700 životů plných tance a pozorování ptáků na obloze!“ Mudrc směrem k mladíkovi nechápavě zakroutil hlavou a šel si znovu promluvit s Bohem. „Bože, co mi ještě schází? Vždyť mám vše nastudováno! Úplně vše. Co ještě potřebuji v těch dalších 100 životech zjistit, abych konečně dosáhl osvícení?“ bědoval mudrc. Bůh mu na to odvětil: „Dole pod kopcem najdeš mladíka, který ti to ukáže. Už osvícení dosáhl.“
We are stronger together ✊🏻 Před par týdny We are stronger together ✊🏻
Před par týdny jsem se zamýšlela nad tím, jak ženy vůbec dokázaly žít v dřívější době. Říkala jsem si, že já bych to se svojí povahou nedala a šla si hodit mašli 🪢 Posléze mi došlo, že na to koukám optikou dnešní doby. Za pár generací se třeba ženy budou divit i nám, jak jsme v tom zvládaly žít. Doufejme. Zasloužit se o to může každá a každý z nás. 
Svoboda, respekt, rovnost. Principy, v kterých chce žít většina z nás, avšak které nejsou samozřejmostí a v minulosti samozřejmostí o to víc nebyly, proto…
Děkuju, že mohu volit. 
Děkuju, že nemusím žít domácností. 
Děkuju, že mohu studovat. 
Děkuju, že mohu pracovat a vybrat si své povolání.
Děkuju, že mohu vlastnit majetek. 
Děkuju, že nejsem brána jako něčí majetek. 
Děkuju, že si mohu vybrat, zda chci děti.
Děkuju, že se mohu rozhodnout, koho si chci vzít a jestli vůbec někoho. 
Děkuju, že jsem brána za svéprávnou osobu a mohu rozhodovat bez souhlasu svého otce nebo muže.
Zkrátka děkuju, že si mohu žít život po svém. 
A děkuju, že jste se nebály bojovat a ukázaly, že změna je možná. 
Také děkuju za všechny úžasné ženy ve svém životě, ve světě i tady na sociálních sítích. Pamatujme si a připomínejme, WE ARE GODDESSES! A bohyně podporují sebe navzájem. Krásný Mezinárodní den žen vám přeju ❤️
Nějaký čtyři měsíce jsem nesáhla na Nějaký čtyři měsíce jsem nesáhla na činky a na počet tréninků, který jsem si letos dala alespoň s vlastní vahou mi stačí přesně jeden prst 👆🏻 Hroutím se z toho? Ne. Jednou za čas se sice v mý hlavě ozve hlas starýho já lamentující, že bych se sebou měla něco dělat, ale nedávám mu pozornost. (Obzvláště) poslední dva roky jsem se totiž soustředila na to, abych svýmu vzhledu přikládala čím dál tím menší význam a byla v pohodě s tím, když náhodou začnu vypadat jinak – vzdáleněji od toho, co je považováno za žádoucí. Změnit něco takovýho v sobě není jednoduchý, o to víc, když je mi jakožto ženě odmala vrejváno pod kůži, že vzhled je můj nejdůležitější atribut a musím vypadat, co nejlíp, abych vyhrála v konkurenčním boji s ostatními ženami. Já si do sebe místo toho vrejvám, že women don’t owe you pretty, že ostatní ženy nejsou moje konkurence a že vzhled není něco, na čem chci zakládat svou hodnotu. A ne, neznamená to, že mi je teď totálně jedno, jak vypadám. Jen nechci dávat vzhledu větší důležitost než si dle mého zaslouží a taky nechci, aby případný změny na něm ovlivňovaly to, jak se mám ráda. Zkrátka nechci být ani v jednom extrému. Stejně tak to neznamená, že se o sebe nebudu starat. Sebepéči, třeba i ve formě pohybu, beru jako projev lásky k sobě samotný. Proto je mi i teď dobře. Moje pozadí možná sice nevypadá tak jako před pár měsíci, ale učím se nový aktivitě a to mě naplňuje mnohem větší radostí než kulatý půlky 🏄🏼‍♀️ Posilování jako takový úplně do kopru ale neposílám, jen to domácí mě zkrátka nebere a nutit se do pohybu, co mě nebaví, už nechci. Na to je ten život až moc krátkej 😌
Když řešíme svoje těla, naučme se soustředit víc na jejich funkčnost a zdraví než na jejich krásu. A když chceme něco řešit, naučme se řešit víc svoje charaktery než svoje těla. Páč no beauty shines brighter than a good heart ❤️
Sbalila jsem si batůžek a vyrazila na trail po v Sbalila jsem si batůžek a vyrazila na trail po vodopádech 💦 Jednu pozitivní stránku současná situace má a to tu, že jsem na trailu byla celou dobu sama. Jen já a příroda 🌿 A ta příroda tady? Jedno velký WOW. Kostarika je ve svém vztahu k ní dosti jedinečná země. Zákony na ochranu přírody a divokých zvířat tu mají přísné a přírodě se dává prostor (cca 1/4 země tvoří chráněná území a národní parky a zalesněná plocha se za posledních pár desítek let zvedla z 20% na 50%). Téměř 100% vyrobené energie zde pochází z obnovitelných zdrojů. Nemají tu ZOO ani cirkusy (a ani armádu! peníze se místo toho investují i do vzdělání a ochrany přírody), celostátně je zakázaný lov i vlastnění volné žijícího živočicha v zajetí. I když zde žijí šelmy jako pumy a jaguáři, nějaké „kvóty“ a střílení „nadbytku“ nepřichází v úvahu. S tím vším samozřejmě souvisí vnímání přírody a zvířat zdejšími lidmi (ale jasně, i tady se najdou hovada, co odhodí PETku na pláž nebo ilegálně loví). No, Kostarika není dokonalá, ale při srovnání s ostatními zeměmi může být jimi (námi) určitě brána jako vzor 🙌🏻 
A já jsem moc, moc vděčná, že mě sem vesmír zavedl a to obzvláště v této době. A vděčná jsem i za vás a vaší podporu. Nebyla jsem si jistá kolik toho chci odtud sdílet, když mě převážně sledují lidi z ČR, kde je situace taková, jaká je. Od vás mi ale neustále chodí zprávy a komentáře s tím, že chcete víc a že moc děkujete za tenhle digitální přenos místa, kde je svět mnohem víc v pořádku. Já si tak znova potvrdila, že tady mám skvělou komunitu lidí 😌 S tím souvisí i to, že jsem si po dlouhé době zapnula odpovídání na stories. Proč bylo vůbec vypnuté? Protože tak mi chodilo pár zpráv denně namísto pár desítek zpráv denně a méně zpráv = méně tlaku na mě, že „bych měla na všechno odpovědět, protože je to moje práce“. Bývaly doby, kdy jsem odpovídala na vše, ale časem se to stalo neunositelné a můj čas strávený na mobilu se prodlužoval o hodiny 🙈 Proč to tedy znova zapínám? Protože mi chyběla větší zpětná vazba od vás. Ta je totiž pro mě motivací, vidím tak, že to, co dělám má nějaký smysl/dopad. Tak jen chci, abyste věděli, že i když třeba neodpovím, vaše zprávy vidím a vážím si jich! Děkuju ❤️
There is always a different way out. Během svýh There is always a different way out. 
Během svýho života jsem se několikrát ocitla v situaci, kdy jsem cítila, že už nemůžu dál. To, co jsem v danou chvíli prožívala, bylo tak neunositelný, že vzdát se vypadalo jako jediný řešení. Před mnoha lety jsem jednou po tomhle “řešení” sáhla. Naštěstí se ale včas zapnula druhá strana mě, která sice taky chtěla ukončit tu bolest, ale ne všechno. Ne celej život. Tak jsem svý rozhodnutí včas zvrátila. A jsem furt tady. I když jsem to zažila už víckrát a díky tomu vím, že bolest, ať už sebevíc velká, jednou přebolí, stejně se chuť vzdát to v některých životních situacích objeví. V určitých chvílích je zkrátka téměř nemožný si představit a uvěřit tomu, že bude zase dobře. Ale i když se někdy zdá, že konec je jediný možný východisko, život nakonec ukáže, že tomu tak není. Že je z toho vždy i jiná cesta ven. A to i když vám genetická výbava nehraje zrovna do karet a tendence vzdávat se vám koluje v rodině stejně jako mně. Zpětně jsem vždy vděčná za zvolení tý jiný cesty. A díky tomu, že pracuju na svým mindsetu i životu, zvládám další podobný situace líp a líp. 
Stejně jako otvírat téma poruch příjmu potravy, otvírat i tohle téma pro mě není jednoduchý díky tomu, že se dotýká mě osobně. Vím ale o jak rozšířený fenomén se jedná a zároveň necítím, že by se o něm dostatečně mluvilo. Přitom vědět, že v něčem nejste sami pomáhá a sdílená bolest je poloviční bolest. Já vím, že každá bolest mě nakonec posílí a že jak život dokáže být těžkej, tak je i nádhernej a stojí za to v něm pokračovat.
Takovýhle jungle living jsem si tu přála zaz Takovýhle jungle living jsem si tu přála zažít a i tak to dokázalo předčit moje představy 🌿💚 Asi nemusím ani zmiňovat, jak moc jsem se za to cítila vděčná 🙌🏻
O vděčnosti ale teď mluvit nechci, chci mluvit o jiných pocitech - o tom, jak se někdy cítím blbě kvůli tomu, že se mám dobře. Říkám si proč právě já. V takových chvílích si opakuju, že mi všechno nespadlo jen tak do klína a že svůj život jsem si do současný podoby utvořila já sama. Vezmu jako příklad svou práci. Před pár lety jsem z vejšky utekla do kuchyně, kde jsem pracovala nejdříve jako brigádnice, pak jako kuchařka a nakonec jako šéfkuchařka a z našetřených peněz jsem si zaplatila výživový a trenérský kurz. Tak jsem během kuchařský práce ještě studovala na kurzech, do toho začala psát svou první knihu, stále blogovala a dala se do budování svý vlastní živnosti. V minulosti se mi ani nezdálo o tom, že to “dotáhnu” tam, kam jsem to dotáhla - k něčemu, co mě baví, co mi dává smysl, co mi umožňuje cítit se svobodná a co mi zároveň vydělává na nájem 🙏🏻 A to je jen oblast práce. Svůj život se podobným způsobem snažím tvořit i v ostatních jeho oblastech a tak čím jsem starší, tím lepší podobu můj život obecně nabírá 😌 A stejnou příležitost mají i ostatní. Každý jsme si strůjcem svého osudu a tvůrcem svého života. Chce to jen píli a odvahu žít si po svém. Samozřejmě to vždycky není jednoduchý a přesně podle představ, ale odměnou je pak život, který tě naplňuje. Tak žij a tvoř ✨
(Samozřejmě si uvědomuji existující sociální nerovnosti mezi lidmi, ale vzhledem k tomu, že tenhle text čtete z některého výdobytku současné doby, tak předpokládám, že mluvím primárně k lidem, jež se nachází v určitém životním standardu. A zároveň i pozice NEstandardu nutně neznamená, že si nemůžete tvořit život po svém.)
V minulém roce jsem si chtěla splnit jedno přání – solo traveling. Koupě bytu i celosvětová situace ho ale odložili na druhou kolej. Až slet prosincových událostí dospěl k tomu, že to zažívám teď, tady na Kostarice. A je to přesně to, co jsem chtěla 🙏🏻 
Poznávám místní obyvatele i další cestovatele, nasávám zdejší vibe a zlepšuju svý komunikační skills v angličtině (a un poco i v španělštině 😁). Jedu si tu režim, co mě hodně baví: vstávání kolem šestý - ranní rituály - surf - práce - čas pro sebe (čtení/psaní/spaní/atd.) a pro aktivity s lidmi, co jsem tu poznala - ulehnutí k spánku za zvuků džungle. Bydlím v tomhle dřevěným domečku, kde vstávám s výhledem na východ slunce mezi korunami stromů a kterýmu majitel neřekne jinak než princeznina věž 👸🏼 Učím se tu porozumět oceánu a zjišťuju při tom, že na sporty nejsem takový poleno, jak jsem si myslela 🏄🏼 Seznamuji se a socializuji o sto šest (zdejší mimořádná přátelskost lidí je očividně nakažlivá, i pro stydlivý introverty 😄). Pomalu každý den mám na talíři místní tradiční jídlo – rýži s fazolema a plantejnama – a miluju to 🌱 Zkrátka užívám si pura vida a každý den cítím vděčnost za to, jak se tvoří a jak si tvořím svůj život. 
Kostariku jsem přitom nikdy nijak nebrala v potaz a neměla jí na svém bucket listu, ale čím víc jí poznávám, tím víc je mi jasný, že mě vesmír zavedl do těhle krajin schválně a už teď vím, že sem se teda v budoucnu vrátím ❤️
Původně jsem chtěla tenhle post napsat jinak, a Původně jsem chtěla tenhle post napsat jinak, ale zjistila jsem, že IG nově omezil svobodu slova a to, co jsem chtěla sdílet dle všeho není úplně přípustné. A tak si povíme o překonávání sebe sama.
Cestovala jsem sama přes půlku Kostariky, abych se kdesi na kopci, na místě, kde jsem nikdy nebyla, setkala se skupinou lidí, který jsem nikdy neviděla, mluvila s nimi řečí, v který si nevěřím a prožila společně velice osobní zážitek. Z pochopitelných důvodů na mě tak ten den ráno přišla úzkost. Sevřel se mi žaludek, udělalo se mi blbě a cítila jsem silný nutkání celý “výlet“ zrušit 🙅🏼‍♀️ Ale nepodlehla jsem tomu. Začala jsem zhluboka dýchat a vysvětlovala sama sobě, že to jsou mý starý strachy a že přece vím, že to všechno podstoupit chci. Pocity byly během minuty pryč a já jela. Byla jsem na sebe pyšná, že jsem se nezalekla a na místě mi dokonce i jedna žena sama od sebe řekla, že jsem odvážná, že jsem tam přišla sama (ostatní se mezi sebou znali nebo přijeli ve dvojicích). Když jsem na sebe vykecla svý sociální úzkosti, který se snažím překonávat, tak mi další řekli, že to jsem teda ještě víc statečná. 
Pak nám bylo řečeno, že kuráž máme my všichni, co tam jsme. Jsme odhodlaní prožít něco náročného, pohlédnout na pravdu, kterou máme uvnitř sebe a léčit se 🌿 Pravda, která se ukázala mně, mě nechala beze slov. A plnou slz, který ze mě tekly proudem. I když okolo bylo plno lidí a já brečení před lidma nemám ráda. Ale rozhodla jsem se to tam pustit. Nejdřív jen tak trochu a pak jsem to tam fakt pustila 💦 Až tak, že mě přišla jedna slečna uklidnit tím, ať zhluboka dýchám. Jedno překonání navíc. 
Stojí za to dělat něco pro nás nepříjemnýho? Pokud vnitřně cítíme, že to podstoupit chceme a drží nás jen něco jako obavy nebo minulá traumata, tak stoprocentně. Ne vždycky to musí dopadnout podle našich představ, ale jen to vědomí, že jsme překonali sami sebe stojí za to. Mně se tohle překonání vyplatilo po několika stránkách, pomohlo mi se zase posunout dál. Hlavním úkolem pro mě teď je si tu ukázanou pravdu co nejvíc zvnitřnit a přepisovat podle ní svý vnímání a zajetý vzorce myšlení. Ještěže máme ten plastickej mozek a můžeme si ho nastavit, jak chceme 🙏🏻 #healyourself
Přesně před rokem jsem dostala k narozeninám o Přesně před rokem jsem dostala k narozeninám od kamaráda dárek – vzkazy napsaný na kusech papíru. Některej z nich jsem si měla vytáhnout, když mi zrovna bude ouvej 😶 Na jednom bylo napsáno, že jsem skvělý člověk a skvělým lidem se dějou skvělý věci. Vzpomenu si na něj vždy, když se nad svým životem sama zastavím s tím, jak je to možný. Jak je možný, kam mě život vane a co za lidi, zážitky a zkušenosti mi přináší. Miluju to a co nejvíc z toho se snažím přijímat s otevřenou náručí 🙏🏻 A s vděčností. Na tu poslední dobou myslím každý den. Pravdou je, že jsem čekala, že Kostarika bude jiná. Plná sebepoznání, klidná, vysmátá. V realitě se tu sešlo několik faktorů, který mě vyšťavili jak citrónek. I tak jsem zjistila, že nejsem zklamaná – i když moje očekávání byli jiný (jojo, ty očekávání 😅). I přesto cítím vděčnost. Plný sebepoznání to tu totiž je a to víc než jsem čekala. A i když to není vždy příjemný a jednoduchý, tak ta vidina toho, že se posunu zase někam dál mě drží v chodu. Před rokem jsem tu psala, že můj hlavní projekt na rok 2020 budu já sama. 2020 lidi nejen okolo mě označovali za šílený a taky za transformační. Pro mě byl obojím. Popravdě bych asi těžko ve svym životě hledala jiný rok, který mě tolik posunul. Nejen díky všemu, co se (mi) dělo, ale i díky mý vlastní aktivitě. Do svýho života jsem konečně zařadila některé nástroje: terapie, dechová cvičení, meditaci a ceremonie. Starostlivost o sebe jsem tak posunula zas na vyšší level a ani v 2021 nechci zahálet. Naopak cítím teď ještě větší drive než jaký jsem měla před rokem. A zároveň letos cítím drive tvořit nejen svůj život, ale i „něco“. Co přesně, to už trochu tuším 📖😌
Co bude vaší prioritou v roce 2021? Tady je pár tipů: Věnujte víc času sobě, svému tělu, svému rozvoji. Nastavujte si zdravé hranice ve vztazích s ostatními. Opusťte všechny toxické vztahy, které ve svém životě máte, i ty s rodinou. Pečlivě si vybírejte komu a čemu věnujete svůj čas. Vyzkoušejte konečně to, o čem už dlouho přemýšlíte a sníte. Vyskakujte ze své komfortní zóny. Podporujte v sobě dítě. Zapracujte na svých spánkových i ranních rituálech. Zpomalte. Buďte více laskaví, přítomní, pokorní a vděční ❤️
This error message is only visible to WordPress admins
Dewii

Všechna práva vyhrazena ® Dewii 2020