Recepty
Veganství
Výživa
Cestování
Ze života
E-shop
O mně
- O mně
- Reference na mé služby

NOVINKY

Dezerty Recepty

Nepečené ovesné tyčinky

před 1 rokem

Hlavní chody Recepty

Zeleninová směs s klobaňou

před 1 rokem

Mléčné alternativy Recepty

Golden Milk

před 1 rokem

Dezerty Recepty

Proteinové kuličky

před 1 rokem

Rubriky

Cestování
Dezerty
Hlavní chody
Mléčné alternativy
Nápoje
Nezařazené
Polévky
Pomazánky, másla a dipy
Recepty
Veganství
Výživa
Ze života

Recepty
Veganství
Výživa
Cestování
Ze života
E-shop
O mně
- O mně
- Reference na mé služby

Košík

Váš košík je prázdný.

Zpět do obchodu

E-SHOP: Textilní certifikáty

E-SHOP: Jak balíme objednávky?

Moje spolupráce

Blogování a spolupráce

NEJLEPŠÍ ČLÁNKY

Fazolové brownies

před 5 roky

1

Veganské sladkosti

před 5 roky

2

Kokosové kari

před 5 roky

3

“Mac and cheese” – vegansky&zdravě

před 3 roky

4

dewii.veg

Z dětství si s sebou neseme spoustu věcí. Já

Z dětství si s sebou neseme spoustu věcí. Já si mimo jiné odnesla i to, že jsem nešikovná. Takže vždy už předběžně čekám, že novej sport (nebo nějaká nová aktivita) mi moc nepůjde. Se surfováním to bylo zrovna tak. Moje jediná zkušenost s boardy bylo jedno léto kdysi dávno, kdy mě můj tehdejší kluk-skejťák učil na skatu. Jinak, jak by řekli místní, nada 🤷🏼‍♀️ Tak si asi umíte představit, jak jsem byla překvapená, když jsem si hned na první lekci surfu splnila cíl, co jsem si ohledně učení tady na Kostarice dala - zvládnout balanc, to jest zvednout se, jet a nespadnout. Jezdila jsem jednu vlnu za druhou, po lekci sršela sebevědomím na všechny strany a nová vášeň byla na světě 🥰 Svůj podceněný cíl jsem pak zvýšila na to, že chci celý proces zvládnout sama. Sama si vybrat vlnu, poznat, zda jsem na správným místě a pak ji sama chytnout a sjet. Tenhle cíl už mám taky dávno splněnej a z více stran mi bylo řečeno, že prý umím to podstatný - číst vlny. Dneska jsem navíc zvládla udělat svůj prozatím největší drop na vlně 🌊 Totální euforie. A dle kámoše-surf teachera, co mě viděl, surfuju amazing 🤪
Tak se ve mně postupně bourá ten zajetý program z dětství. Po týhle zkušenosti vím, že k dalšímu sportu budu přistupovat zase s o něco silnějším pocitem, že to půjde 🙏🏻
Podrobovat naše přesvědčení o nás samotných zkoušce může být užitečný. Kolikrát třeba někdo v dětství jen naším směrem utrousí nějakou poznámku (třeba “matika není její silná stránka” nebo “zpívat fakt neumí”) a my se pak na základě toho vnímáme celý život. A třeba špatně. A třeba díky tomu nerozvíjíme něco, co by nás bavilo a šlo nám. Někdy nám to naše přesvědčení realita klidně může i potvrzovat, ale možná jenom kvůli tomu, že tomu věříme. Ono když si myslíte, že vám něco nejde, tak je pravděpodobný, že vám to fakt nepůjde. Ale kdybyste svůj postoj změnili, bůhví jak by to bylo 😌
📷 @margot_photograph

V tenhle den krása střídala nádheru...a fuck u

V tenhle den krása střídala nádheru...a fuck up střídal další fuck up 😂 Před vstupem do nového týdne bych s vámi proto chtěla posdílet svoje oblíbené “mantry”. Tak říkám větám, které si připomínám a opakuju v mnoha životních situacích. Když na mě jde úzkost, když něco nejde podle plánu, když něco hodně řeším, anebo když se něco nedaří - jako třeba včera, když jsme po vyřešení problému s prázdnou nádrží v autě uprostřed džungle zjistili, že máme navíc píchlou gumu 💁🏼‍♀️😂 Tyhle mantry mi pomáhají podívat se na situaci z jiné perspektivy a hlavně z nadhledu. A většinou to na mě zapůsobí, jak nějaký zaklínadlo 🔮
🌿 It is what it is - vše je, jak má být.
🌿 Všechno je jedno.
🌿 Tuhle chvíli ti nikdo nevrátí.
🌿 Jednou umřeš.
🌿 Život je hra.
Nasbírala jsem je postupně a seznam se furt rozšiřuje - tady na Kostarice se třeba k seznamu přidala poslední mantra. Máte něco takového svoje? 😌

My recipe for happiness is sunset, surf and ocean

My recipe for happiness is sunset, surf and ocean 🌊
Voda je moje oblíbený místo už odmala. S prknem se to ale posunulo na ještě vyšší level 💗 Propadla jsem mu hned na první lekci. Je to sranda, ale zároveň to sranda fakt není. Je to těžký a nebezpečný jak hovado 😅 Ale všechny ty boule, modřiny, škrábance a bolesti jsou 100% worth it 🙌🏻
📷 @margot_photograph

Čistej okamžik štěstí ✨ Tady v tý přírod

Čistej okamžik štěstí ✨
Tady v tý přírodě to ani jinak nejde. Jsem tu pět měsíců a furt si z ní sedám na prdel 😩 Nebo z ní brečim. Dojetím. Lítost a negativní myšlenky se ve mně občas objeví taky, ale moc dlouho nevydrží. Stejně to bylo po shlédnutí dokumentu Seaspiracy, který mě nesrazil na dno z toho, že „jsme v prdeli“. Vy jste mi v reakci na něj psali opak – beznaděj přichází a přetrvává. Co s ní? Následující názor jsem nikdy veřejně neventilovala. Vím, že pro některé může být trochu drsnej.
Mně je lidstvo jedno. Ne, neznamená to, že nenávidím lidi a chci, aby vymřeli. Jen vím, že jsme se do tohoto bodu dostali my sami a tak si taky my sami musíme nést zodpovědnost za své činy. To, co se děje je zločin proti přírodě. A po zločinu přichází trest. O tom, v jaké jsme situaci víme už desetiletí a stejnak pokračujeme v destruktivních činnostech kvůli tak povrchním věcem jako jsou moc a peníze. Vím, že takoví nejsme všichni a ano, bylo by skvělý mít planetu B, kam by se mohli přestěhovat jen ti jedinci, kteří mají jiné hodnoty a zásady. Planetu ale máme jen jednu 🌏 I když teda nevypadá, že bychom si tenhle fakt všichni uvědomovali.
Co mě osobně mrzí je to, že s sebou staháváme i přírodu, která tu na Zemi momentálně panuje. Ale vím, že pokud jí vezmeme s sebou, tak Země vytvoří novou 🌿
Možná někoho napadne, proč se teda vlastně vůbec nějak snažit, když vyhlídky nevypadají zrovna dvakrát růžově. Mně osobně to moje svědomí nedovolí. Potřebuju, aby mé chování bylo v souladu s mými zásadami, mezi které patří i respekt k lidem, zvířatům a celé přírodě. Chci a potřebuji se chovat dobře, i když to v globálu nemusí nic změnit. Potřebuji se tak zkrátka chovat i jen kvůli sobě samotné. Tak si zachovávám svojí integritu a žiju s větším klidem na mysli i v srdci. Vím, že jsem tou změnou, kterou chci vidět ve světě a nic víc změnit nemůžu. Nemůžu zachránit celý svět.
Proto co můžeme změnit, změňme a to, co je za hranicemi toho, co můžeme změnit, se naučme neřešit a akceptovat to takové, jaké to je. I když se nám nelíbí, jaké to je. Místo navenek se soustřeďme na sebe, na svá slova, na své činy. Buďme odrazem světa, který chceme mít. To je víc než dost.
#earthdayeveryday

Přes půlku tramvaje na mě civěl chlap. Vytrval

Přes půlku tramvaje na mě civěl chlap. Vytrvale přes několik zastávek. Dělala jsem, že to nevidím. Když jsme dorazili k mé výstupní zastávce, zvedla jsem se a v té samé vteřině, kdy jsem se hnula se rychle s pohledem stále upřeným na mě zvedl i on a zamířil si to k vedlejším dveřím. Jakmile jsem vystoupila z tramvaje, tak jsem utíkala domů, co mi nohy stačily.
Šla jsem kolem desáté/jedenácté hodiny po velké osvětlené ulici v centru Plzně, když v tom se na mě zezadu přitlačil chlap. Zatímco mě držel a osahával mi povídal, jak mě už dlouhou dobu pozoruje. Vyvlíkla jsem se mu a utíkala pryč. Nemohla jsem se pak zbavit pocitu znechucení při pomyšlení na moje tělo a potřebě se celá umýt. A trvalo dlouho než jsem dokázala jít večer sama po ulici bez neustálýho obhlížení a dřímání pepřáku v ruce.
Své vlastní příběhy podobným těmto má každá žena. Příběhy o tom, jak nás někdo sledoval, jak nás někdo osahával, jak po nás někdo pokřikoval, jak se někdo před námi odhaloval, jak nás někdo zneužil…Odmala se učíme opatřením. Klíče v ruce, sundaná sluchátka, boty, v kterých se dá běhat, telefonování si s někým i jen hraně s nikým, sdílení naší polohy, vybrání si klidně delší, ale bezpečnější cesty, zastavování u výloh, abychom se ohlédly a další. I to ale nestačí – Sarah Everard je jedním z příkladů toho, že i když se ženy snaží samy sebe chránit, není to dost. Masivní sexuální obtěžování a násilí totiž nemůžeme zastavit my. Namísto předávání zodpovědnosti ženám a učení nás, jak máme zůstat v bezpečí, bychom se měli primárně soustředit na učení mužů tomu, jak se chovat k ženám s respektem. Máme právo žít beze strachu i při tak obyčejných aktivitách jako je cesta domů. A to i kdybychom šly nahé, opilé a byly 3 hodiny ráno, nikomu to nedává právo nám ublížit. Tak přestaňme vinit ženy. Ženy nejsou problém, muži jsou. Ať už ti, co sexuální obtěžování a násilí konají, tak ti, co nevystupují proti tomu. Nekonat tyhle věci je totiž úplný minimum, co jako chlap můžeš dělat. Tomu se říká základní lidská slušnost. Zajdi dál – vzdělej se v tom, co na každodenní bázi prožíváme a pomáhej pro nás vytvářet bezpečný prostor. Zasloužíme si ho každý, bez ohledu na pohlaví.

„Tahle žena mě učí žít v přítomnosti.”

„Tahle žena mě učí žít v přítomnosti.”
Řekl směrem ke mně člověk, s kterým tu trávím nejvíce času. A já koukala jak péro z gauče 😳 Žiju totiž v představě, že mi to žití v přítomnosti stále až moc uniká, protože jsem typ člověka, co hodně žije ve svý hlavě, furt nad něčím rozmýšlí, představuje si všechno možný i nemožný, sní s otevřenýma očima,…Když jsem se nad tím ale potom, co tohle prohlásil, pozastavila, došlo mi, že moje subjektivní vnímání a vysoký nároky pokřivili, jak to (se) vidím. Jasně, prostor pro zlepšení se najde vždy a ve všem, ale je důležitý umět si vytvořit odstup a uvědomovat si, jakých posunů jsme již v tom či onom dosáhli 🙏🏻
Teď a tady. Vnímám celek i detaily kolem sebe, vědomě si užívám chuť jídla, uvědomuji si svůj dech, pociťuji vděčnost, prožívám činnost, kterou zrovna dělám, neutápím se ve své minulosti, ani nehledím přehnaně do budoucnosti. Tohle všechno dělám nedokonale, ale zároveň dokonale – nejlíp, jak to v tu danou chvíli dokážu 😌
V souvislosti s tímto tématem jsem si vzpomněla na jeden příběh, který si pamatuju z vyprávění od svého šamana…
Starý mudrc se vyšplhal na kopec a zeptal se Boha kolik ještě životů mu zbývá než dosáhne osvícení. Bůh mu odpověděl, že ho čeká dalších 100 životů. Zdrcený mudrc šel zpátky a začal pročítat všechny své spisy. Přemýšlel, až se mu z hlavy kouřilo, ale nenacházel žádné vysvětlení, proč ho už konečně nečeká osvícení. Během toho všeho mudrování uviděl mladého muže, který tancoval po trávě. Mudrc se zeptal Boha kolik životů do osvícení čeká tohoto mladíka. Bůh odpověděl, že 700. „700? To je nádhera!” odvětil mladík a obejmul strom. „Ještě celých 700 životů plných tance a pozorování ptáků na obloze!“ Mudrc směrem k mladíkovi nechápavě zakroutil hlavou a šel si znovu promluvit s Bohem. „Bože, co mi ještě schází? Vždyť mám vše nastudováno! Úplně vše. Co ještě potřebuji v těch dalších 100 životech zjistit, abych konečně dosáhl osvícení?“ bědoval mudrc. Bůh mu na to odvětil: „Dole pod kopcem najdeš mladíka, který ti to ukáže. Už osvícení dosáhl.“

We are stronger together ✊🏻 Před par týdny

We are stronger together ✊🏻
Před par týdny jsem se zamýšlela nad tím, jak ženy vůbec dokázaly žít v dřívější době. Říkala jsem si, že já bych to se svojí povahou nedala a šla si hodit mašli 🪢 Posléze mi došlo, že na to koukám optikou dnešní doby. Za pár generací se třeba ženy budou divit i nám, jak jsme v tom zvládaly žít. Doufejme. Zasloužit se o to může každá a každý z nás.
Svoboda, respekt, rovnost. Principy, v kterých chce žít většina z nás, avšak které nejsou samozřejmostí a v minulosti samozřejmostí o to víc nebyly, proto…
Děkuju, že mohu volit.
Děkuju, že nemusím žít domácností.
Děkuju, že mohu studovat.
Děkuju, že mohu pracovat a vybrat si své povolání.
Děkuju, že mohu vlastnit majetek.
Děkuju, že nejsem brána jako něčí majetek.
Děkuju, že si mohu vybrat, zda chci děti.
Děkuju, že se mohu rozhodnout, koho si chci vzít a jestli vůbec někoho.
Děkuju, že jsem brána za svéprávnou osobu a mohu rozhodovat bez souhlasu svého otce nebo muže.
Zkrátka děkuju, že si mohu žít život po svém.
A děkuju, že jste se nebály bojovat a ukázaly, že změna je možná.
Také děkuju za všechny úžasné ženy ve svém životě, ve světě i tady na sociálních sítích. Pamatujme si a připomínejme, WE ARE GODDESSES! A bohyně podporují sebe navzájem. Krásný Mezinárodní den žen vám přeju ❤️

Nějaký čtyři měsíce jsem nesáhla na

Nějaký čtyři měsíce jsem nesáhla na činky a na počet tréninků, který jsem si letos dala alespoň s vlastní vahou mi stačí přesně jeden prst 👆🏻 Hroutím se z toho? Ne. Jednou za čas se sice v mý hlavě ozve hlas starýho já lamentující, že bych se sebou měla něco dělat, ale nedávám mu pozornost. (Obzvláště) poslední dva roky jsem se totiž soustředila na to, abych svýmu vzhledu přikládala čím dál tím menší význam a byla v pohodě s tím, když náhodou začnu vypadat jinak – vzdáleněji od toho, co je považováno za žádoucí. Změnit něco takovýho v sobě není jednoduchý, o to víc, když je mi jakožto ženě odmala vrejváno pod kůži, že vzhled je můj nejdůležitější atribut a musím vypadat, co nejlíp, abych vyhrála v konkurenčním boji s ostatními ženami. Já si do sebe místo toho vrejvám, že women don’t owe you pretty, že ostatní ženy nejsou moje konkurence a že vzhled není něco, na čem chci zakládat svou hodnotu. A ne, neznamená to, že mi je teď totálně jedno, jak vypadám. Jen nechci dávat vzhledu větší důležitost než si dle mého zaslouží a taky nechci, aby případný změny na něm ovlivňovaly to, jak se mám ráda. Zkrátka nechci být ani v jednom extrému. Stejně tak to neznamená, že se o sebe nebudu starat. Sebepéči, třeba i ve formě pohybu, beru jako projev lásky k sobě samotný. Proto je mi i teď dobře. Moje pozadí možná sice nevypadá tak jako před pár měsíci, ale učím se nový aktivitě a to mě naplňuje mnohem větší radostí než kulatý půlky 🏄🏼‍♀️ Posilování jako takový úplně do kopru ale neposílám, jen to domácí mě zkrátka nebere a nutit se do pohybu, co mě nebaví, už nechci. Na to je ten život až moc krátkej 😌
Když řešíme svoje těla, naučme se soustředit víc na jejich funkčnost a zdraví než na jejich krásu. A když chceme něco řešit, naučme se řešit víc svoje charaktery než svoje těla. Páč no beauty shines brighter than a good heart ❤️

Sbalila jsem si batůžek a vyrazila na trail po v

Sbalila jsem si batůžek a vyrazila na trail po vodopádech 💦 Jednu pozitivní stránku současná situace má a to tu, že jsem na trailu byla celou dobu sama. Jen já a příroda 🌿 A ta příroda tady? Jedno velký WOW. Kostarika je ve svém vztahu k ní dosti jedinečná země. Zákony na ochranu přírody a divokých zvířat tu mají přísné a přírodě se dává prostor (cca 1/4 země tvoří chráněná území a národní parky a zalesněná plocha se za posledních pár desítek let zvedla z 20% na 50%). Téměř 100% vyrobené energie zde pochází z obnovitelných zdrojů. Nemají tu ZOO ani cirkusy (a ani armádu! peníze se místo toho investují i do vzdělání a ochrany přírody), celostátně je zakázaný lov i vlastnění volné žijícího živočicha v zajetí. I když zde žijí šelmy jako pumy a jaguáři, nějaké „kvóty“ a střílení „nadbytku“ nepřichází v úvahu. S tím vším samozřejmě souvisí vnímání přírody a zvířat zdejšími lidmi (ale jasně, i tady se najdou hovada, co odhodí PETku na pláž nebo ilegálně loví). No, Kostarika není dokonalá, ale při srovnání s ostatními zeměmi může být jimi (námi) určitě brána jako vzor 🙌🏻
A já jsem moc, moc vděčná, že mě sem vesmír zavedl a to obzvláště v této době. A vděčná jsem i za vás a vaší podporu. Nebyla jsem si jistá kolik toho chci odtud sdílet, když mě převážně sledují lidi z ČR, kde je situace taková, jaká je. Od vás mi ale neustále chodí zprávy a komentáře s tím, že chcete víc a že moc děkujete za tenhle digitální přenos místa, kde je svět mnohem víc v pořádku. Já si tak znova potvrdila, že tady mám skvělou komunitu lidí 😌 S tím souvisí i to, že jsem si po dlouhé době zapnula odpovídání na stories. Proč bylo vůbec vypnuté? Protože tak mi chodilo pár zpráv denně namísto pár desítek zpráv denně a méně zpráv = méně tlaku na mě, že „bych měla na všechno odpovědět, protože je to moje práce“. Bývaly doby, kdy jsem odpovídala na vše, ale časem se to stalo neunositelné a můj čas strávený na mobilu se prodlužoval o hodiny 🙈 Proč to tedy znova zapínám? Protože mi chyběla větší zpětná vazba od vás. Ta je totiž pro mě motivací, vidím tak, že to, co dělám má nějaký smysl/dopad. Tak jen chci, abyste věděli, že i když třeba neodpovím, vaše zprávy vidím a vážím si jich! Děkuju ❤️

There is always a different way out. Během svýh

There is always a different way out.
Během svýho života jsem se několikrát ocitla v situaci, kdy jsem cítila, že už nemůžu dál. To, co jsem v danou chvíli prožívala, bylo tak neunositelný, že vzdát se vypadalo jako jediný řešení. Před mnoha lety jsem jednou po tomhle “řešení” sáhla. Naštěstí se ale včas zapnula druhá strana mě, která sice taky chtěla ukončit tu bolest, ale ne všechno. Ne celej život. Tak jsem svý rozhodnutí včas zvrátila. A jsem furt tady. I když jsem to zažila už víckrát a díky tomu vím, že bolest, ať už sebevíc velká, jednou přebolí, stejně se chuť vzdát to v některých životních situacích objeví. V určitých chvílích je zkrátka téměř nemožný si představit a uvěřit tomu, že bude zase dobře. Ale i když se někdy zdá, že konec je jediný možný východisko, život nakonec ukáže, že tomu tak není. Že je z toho vždy i jiná cesta ven. A to i když vám genetická výbava nehraje zrovna do karet a tendence vzdávat se vám koluje v rodině stejně jako mně. Zpětně jsem vždy vděčná za zvolení tý jiný cesty. A díky tomu, že pracuju na svým mindsetu i životu, zvládám další podobný situace líp a líp.
Stejně jako otvírat téma poruch příjmu potravy, otvírat i tohle téma pro mě není jednoduchý díky tomu, že se dotýká mě osobně. Vím ale o jak rozšířený fenomén se jedná a zároveň necítím, že by se o něm dostatečně mluvilo. Přitom vědět, že v něčem nejste sami pomáhá a sdílená bolest je poloviční bolest. Já vím, že každá bolest mě nakonec posílí a že jak život dokáže být těžkej, tak je i nádhernej a stojí za to v něm pokračovat.

Všechna práva vyhrazena ® Dewii 2020