Recepty
Veganství
Výživa
Cestování
Ze života
E-shop
O mně
- O mně
- Reference na mé služby

NOVINKY

Dezerty Recepty

Nepečené ovesné tyčinky

před 1 rokem

Hlavní chody Recepty

Zeleninová směs s klobaňou

před 1 rokem

Mléčné alternativy Recepty

Golden Milk

před 1 rokem

Dezerty Recepty

Proteinové kuličky

před 1 rokem

Rubriky

Cestování
Dezerty
Hlavní chody
Mléčné alternativy
Nápoje
Nezařazené
Polévky
Pomazánky, másla a dipy
Recepty
Veganství
Výživa
Ze života

Recepty
Veganství
Výživa
Cestování
Ze života
E-shop
O mně
- O mně
- Reference na mé služby

Košík

Váš košík je prázdný.

Zpět do obchodu

E-SHOP: Textilní certifikáty

E-SHOP: Jak balíme objednávky?

Moje spolupráce

Blogování a spolupráce

NEJLEPŠÍ ČLÁNKY

Fazolové brownies

před 6 roky

1

Veganské sladkosti

před 6 roky

2

Kokosové kari

před 5 roky

3

“Mac and cheese” – vegansky&zdravě

před 4 roky

4

dewii.veg

Skočit do vody na otevřeném oceánu? Ani náhod

Skočit do vody na otevřeném oceánu? Ani náhodou.
Jít do pralesa? Ani náhodou.
Cestovat sama v zahraničí? Ani náhodou.
Být v pohodě s přítomností nemalého pavouka? Ani náhodou.
Vlézt do moře s velkýma vlnama? Ani náhodou.
Ani náhodou? Náhodou jo! 😁 Protože nejlepší věc, co můžeš udělat se strachem je postavit se mu. V Austrálii jsem si tak skočila do otevřeného oceánu, abych prozkoumala Velký bariérový útes. Na Sumatru jsem se vydala žít na dva týdny uprostřed pralesa v chatce bez dveří a oken. Sama jsem si vycestovala do Mexika. Na Vanuatu jsem si dala sprchu s pavoukem větším než je moje dlaň. A v Kostarice jsem skočila vln.
A nejen to, ještě jsem se tady učila je pochopit. Vybrat tu pravou, naladit se na ní a jet 🌊 Měla jsem někdy strach? Pfff úplně běžně! 😅 Nebudu dělat hrdinku. Když vidím, jak se směrem ke mně žene obří vlna a já se ze všech sil snažím jí přepádlovat jen, aby se na mě nezlomila, nebo když mě vlna smete, já netuším, kde mám board a ty vteřiny, kdy mě mele pod vodou se zdají být nekonečně dlouhý, nebo když jdou vlny tak rychle za sebou, že mě mete jedna za druhou a já se fakt už potřebuju pořádně nadechnout, tak jo, strach mám. Vlezu ale do tý vody znova? No jasně. I ten pocit, kdy jen sedím na boardu a pozoruju oceán za to stojí. I to, že jsem nemohla jíst 10 dní bez bolesti v čelisti při každým zkousnutí za to stojí! 😂 Jak říkají místňáci, it’s a part of the game. And I like to play this one 🏄🏼‍♀️

Hey, I’m an INFJ 🙋🏼‍♀️ Znáte test M

Hey, I’m an INFJ 🙋🏼‍♀️
Znáte test MBTI? Ten určuje 16 typů osobností a mně před lety pomohl pochopit, proč nějaký věci mám tak, jak je mám. Třeba i to, proč se v tomto světě cítím nepatřičně 👽
INFJ má být ve společnosti ten nejvíc „raritní“ typ osobnosti. Prý jsme zvláštní a vnímáme svět jinak. Máme „happy personality with a sad soul“. Jsme hluboce intuitivní, empatičtí a citliví. Dokážeme dobře číst ostatní a porozumět jim. Nalaďujeme se na energii svého okolí. Hledáme hlubší význam ve všem. Máme bohatý vnitřní život. Lítáme si hodně ve svý hlavě, přemýšlíme a někdy až moc #overthinkers Snadno se zahltíme – myšlenkami, pocity, vztahy, životem. Jsme nekonformní. Jsme prokrastinující perfekcionisté. Jsme old souls. Jsme dobrý plánovači, co ale cení spontánnost. Milujeme deep talks. Jsme vnímaví, dobrý posluchači a rádi dáváme rady. Jsme introverti, baterky dobíjíme ze samoty. Zároveň ale toužíme po hlubokém a autentickém spojení s lidmi a někdy si nás pletou s extroverty. Máme silný morální kompas, určité představy o světě a o tom, jak by věci měli fungovat a taky míváme potřebu podporovat změny ve společnosti. Mezi námi tak najdete filosofy, aktivisty a etické či duchovní vůdce. Často velmi snadno inspirujeme ostatní a máme potřebu lidem pomáhat.
Taky ale máme tendenci neprojevovat svý emoce, abychom druhé „neotravovali“, byli nepochopení nebo se vyhnuli případnému konfliktu (a konfliktům se obecně rádi vyhýbáme jako čert kříži). Zároveň v nás emocí probíhá hodně a to na intenzivní a hluboký úrovni, což se projevuje na našem chování, které má sklon k náladovosti. Míváme přehnaný standardy a očekávání, na sebe i ostatní. Kritiku ostatních si bereme až moc k srdci. Máme problém mluvit verbálně o svých pocitech, preferujeme psané slovo. Psané slovo nám taky většinou jde, často jsme kreativní spisovatelé.
Zkrátka, jsme drobet komplikovaní a míváme momenty, kdy nevíme, jací vlastně jsme, protože si přijdeme jako chodící protiklady 🤯 Tolik k životu INFJ.
Ještě bych chtěla zmínit, že prací na sobě se dají věci měnit. Já se třeba čím dál tím lehčeji pouštím do konfliktů, protože bez nich to nejde.
Mám tu nějaký další fellow INFJ? Popřípadě jaký jiný typ jste vy?

Stárnutí mi nevadí, protože čím jsem starší, tím je můj život lepší. Je jak víno 🍷 A já si ho vychutnávám plnými doušky 😌
Nedávno jsem měla jedno zoom interview a poslední otázka byla, kde se vidím za 10 let. Od srdce jsem se jí zasmála 😄 Na dlouhodobý plány jsem už totiž rezignovala. Nevím, kde budu za pár měsíců, natož za pár let. Vždyť ani nevim, jestli třeba ještě budu za pár hodin naživu 💁🏼‍♀️ Před mým rezignováním jsem měla plány na několik let dopředu a ty všechny padly v jeden den. Tak se teď radši nechávám životem jen tak vést a čím dál tím víc mě tenhle přístup baví a baví mě i to, kam mě život vede.
Před pár týdny mě zavedl do jedné z Blue Zones. Blue Zones jsou oblasti světa, kde se lidé dožívají dlouhověkosti a jedna z nich je i tady v Kostarice. Jednotlivé zóny sdílejí několik charakteristik, které se zdají být klíčem k dlouhému a zdravému životu.
▪️Převážně rostlinná strava založená na celistvých potravinách, poslední jídlo dne nejpozději v brzkých večerních hodinách, nepřejídání se, přerušovaný půst.
▪️Dny plné přirozeného pohybu (chůze, práce na zahradě, uklízení, vaření aj.).
▪️Mírné pití alkoholu (červené víno).
▪️Dostatek spánku, případné krátké šlofíky během dne.
▪️Dostatek slunečního záření.
▪️Redukování stresu (meditace, modlení, socializace aj.).
▪️Víra v něco vyššího, ať už náboženská či spirituální.
▪️Smysl života (v kostarické zóně tomu říkají „plan de vida“, což se překládá jako „proč ráno vstanu z postele“).
▪️Soustředění se na rodinu, všechny generace rodin často bydlí blízko u sebe nebo dokonce spolu.
▪️Udržování silných mezilidských vztahů, pocit sounáležitosti.
Co si z toho vzít? Tolik omílaná strava představuje jen jeden z faktorů, které ovlivní kvalitu a délku našeho života. Sama jsem si tu všimla nejen toho, jak je místní typický oběd nutričně bohatý, ale i toho, jak tu panuje silný pocit komunity, vřelost mezilidských vztahů a taky, jak jsou místní ve větším klidu, nikam se neženou a víc žijou než pracujou. Mě s tím svým pura vida dokázali nakazit taky a já doufám, že si ho uchovám tak dlouze a silně, jak jen to bude možné ✨🙏🏻

Z dětství si s sebou neseme spoustu věcí. Já

Z dětství si s sebou neseme spoustu věcí. Já si mimo jiné odnesla i to, že jsem nešikovná. Takže vždy už předběžně čekám, že novej sport (nebo nějaká nová aktivita) mi moc nepůjde. Se surfováním to bylo zrovna tak. Moje jediná zkušenost s boardy bylo jedno léto kdysi dávno, kdy mě můj tehdejší kluk-skejťák učil na skatu. Jinak, jak by řekli místní, nada 🤷🏼‍♀️ Tak si asi umíte představit, jak jsem byla překvapená, když jsem si hned na první lekci surfu splnila cíl, co jsem si ohledně učení tady na Kostarice dala - zvládnout balanc, to jest zvednout se, jet a nespadnout. Jezdila jsem jednu vlnu za druhou, po lekci sršela sebevědomím na všechny strany a nová vášeň byla na světě 🥰 Svůj podceněný cíl jsem pak zvýšila na to, že chci celý proces zvládnout sama. Sama si vybrat vlnu, poznat, zda jsem na správným místě a pak ji sama chytnout a sjet. Tenhle cíl už mám taky dávno splněnej a z více stran mi bylo řečeno, že prý umím to podstatný - číst vlny. Dneska jsem navíc zvládla udělat svůj prozatím největší drop na vlně 🌊 Totální euforie. A dle kámoše-surf teachera, co mě viděl, surfuju amazing 🤪
Tak se ve mně postupně bourá ten zajetý program z dětství. Po týhle zkušenosti vím, že k dalšímu sportu budu přistupovat zase s o něco silnějším pocitem, že to půjde 🙏🏻
Podrobovat naše přesvědčení o nás samotných zkoušce může být užitečný. Kolikrát třeba někdo v dětství jen naším směrem utrousí nějakou poznámku (třeba “matika není její silná stránka” nebo “zpívat fakt neumí”) a my se pak na základě toho vnímáme celý život. A třeba špatně. A třeba díky tomu nerozvíjíme něco, co by nás bavilo a šlo nám. Někdy nám to naše přesvědčení realita klidně může i potvrzovat, ale možná jenom kvůli tomu, že tomu věříme. Ono když si myslíte, že vám něco nejde, tak je pravděpodobný, že vám to fakt nepůjde. Ale kdybyste svůj postoj změnili, bůhví jak by to bylo 😌
📷 @margot_photograph

V tenhle den krása střídala nádheru...a fuck u

V tenhle den krása střídala nádheru...a fuck up střídal další fuck up 😂 Před vstupem do nového týdne bych s vámi proto chtěla posdílet svoje oblíbené “mantry”. Tak říkám větám, které si připomínám a opakuju v mnoha životních situacích. Když na mě jde úzkost, když něco nejde podle plánu, když něco hodně řeším, anebo když se něco nedaří - jako třeba včera, když jsme po vyřešení problému s prázdnou nádrží v autě uprostřed džungle zjistili, že máme navíc píchlou gumu 💁🏼‍♀️😂 Tyhle mantry mi pomáhají podívat se na situaci z jiné perspektivy a hlavně z nadhledu. A většinou to na mě zapůsobí, jak nějaký zaklínadlo 🔮
🌿 It is what it is - vše je, jak má být.
🌿 Všechno je jedno.
🌿 Tuhle chvíli ti nikdo nevrátí.
🌿 Jednou umřeš.
🌿 Život je hra.
Nasbírala jsem je postupně a seznam se furt rozšiřuje - tady na Kostarice se třeba k seznamu přidala poslední mantra. Máte něco takového svoje? 😌

My recipe for happiness is sunset, surf and ocean

My recipe for happiness is sunset, surf and ocean 🌊
Voda je moje oblíbený místo už odmala. S prknem se to ale posunulo na ještě vyšší level 💗 Propadla jsem mu hned na první lekci. Je to sranda, ale zároveň to sranda fakt není. Je to těžký a nebezpečný jak hovado 😅 Ale všechny ty boule, modřiny, škrábance a bolesti jsou 100% worth it 🙌🏻
📷 @margot_photograph

Čistej okamžik štěstí ✨ Tady v tý přírod

Čistej okamžik štěstí ✨
Tady v tý přírodě to ani jinak nejde. Jsem tu pět měsíců a furt si z ní sedám na prdel 😩 Nebo z ní brečim. Dojetím. Lítost a negativní myšlenky se ve mně občas objeví taky, ale moc dlouho nevydrží. Stejně to bylo po shlédnutí dokumentu Seaspiracy, který mě nesrazil na dno z toho, že „jsme v prdeli“. Vy jste mi v reakci na něj psali opak – beznaděj přichází a přetrvává. Co s ní? Následující názor jsem nikdy veřejně neventilovala. Vím, že pro některé může být trochu drsnej.
Mně je lidstvo jedno. Ne, neznamená to, že nenávidím lidi a chci, aby vymřeli. Jen vím, že jsme se do tohoto bodu dostali my sami a tak si taky my sami musíme nést zodpovědnost za své činy. To, co se děje je zločin proti přírodě. A po zločinu přichází trest. O tom, v jaké jsme situaci víme už desetiletí a stejnak pokračujeme v destruktivních činnostech kvůli tak povrchním věcem jako jsou moc a peníze. Vím, že takoví nejsme všichni a ano, bylo by skvělý mít planetu B, kam by se mohli přestěhovat jen ti jedinci, kteří mají jiné hodnoty a zásady. Planetu ale máme jen jednu 🌏 I když teda nevypadá, že bychom si tenhle fakt všichni uvědomovali.
Co mě osobně mrzí je to, že s sebou staháváme i přírodu, která tu na Zemi momentálně panuje. Ale vím, že pokud jí vezmeme s sebou, tak Země vytvoří novou 🌿
Možná někoho napadne, proč se teda vlastně vůbec nějak snažit, když vyhlídky nevypadají zrovna dvakrát růžově. Mně osobně to moje svědomí nedovolí. Potřebuju, aby mé chování bylo v souladu s mými zásadami, mezi které patří i respekt k lidem, zvířatům a celé přírodě. Chci a potřebuji se chovat dobře, i když to v globálu nemusí nic změnit. Potřebuji se tak zkrátka chovat i jen kvůli sobě samotné. Tak si zachovávám svojí integritu a žiju s větším klidem na mysli i v srdci. Vím, že jsem tou změnou, kterou chci vidět ve světě a nic víc změnit nemůžu. Nemůžu zachránit celý svět.
Proto co můžeme změnit, změňme a to, co je za hranicemi toho, co můžeme změnit, se naučme neřešit a akceptovat to takové, jaké to je. I když se nám nelíbí, jaké to je. Místo navenek se soustřeďme na sebe, na svá slova, na své činy. Buďme odrazem světa, který chceme mít. To je víc než dost.
#earthdayeveryday

Přes půlku tramvaje na mě civěl chlap. Vytrval

Přes půlku tramvaje na mě civěl chlap. Vytrvale přes několik zastávek. Dělala jsem, že to nevidím. Když jsme dorazili k mé výstupní zastávce, zvedla jsem se a v té samé vteřině, kdy jsem se hnula se rychle s pohledem stále upřeným na mě zvedl i on a zamířil si to k vedlejším dveřím. Jakmile jsem vystoupila z tramvaje, tak jsem utíkala domů, co mi nohy stačily.
Šla jsem kolem desáté/jedenácté hodiny po velké osvětlené ulici v centru Plzně, když v tom se na mě zezadu přitlačil chlap. Zatímco mě držel a osahával mi povídal, jak mě už dlouhou dobu pozoruje. Vyvlíkla jsem se mu a utíkala pryč. Nemohla jsem se pak zbavit pocitu znechucení při pomyšlení na moje tělo a potřebě se celá umýt. A trvalo dlouho než jsem dokázala jít večer sama po ulici bez neustálýho obhlížení a dřímání pepřáku v ruce.
Své vlastní příběhy podobným těmto má každá žena. Příběhy o tom, jak nás někdo sledoval, jak nás někdo osahával, jak po nás někdo pokřikoval, jak se někdo před námi odhaloval, jak nás někdo zneužil…Odmala se učíme opatřením. Klíče v ruce, sundaná sluchátka, boty, v kterých se dá běhat, telefonování si s někým i jen hraně s nikým, sdílení naší polohy, vybrání si klidně delší, ale bezpečnější cesty, zastavování u výloh, abychom se ohlédly a další. I to ale nestačí – Sarah Everard je jedním z příkladů toho, že i když se ženy snaží samy sebe chránit, není to dost. Masivní sexuální obtěžování a násilí totiž nemůžeme zastavit my. Namísto předávání zodpovědnosti ženám a učení nás, jak máme zůstat v bezpečí, bychom se měli primárně soustředit na učení mužů tomu, jak se chovat k ženám s respektem. Máme právo žít beze strachu i při tak obyčejných aktivitách jako je cesta domů. A to i kdybychom šly nahé, opilé a byly 3 hodiny ráno, nikomu to nedává právo nám ublížit. Tak přestaňme vinit ženy. Ženy nejsou problém, muži jsou. Ať už ti, co sexuální obtěžování a násilí konají, tak ti, co nevystupují proti tomu. Nekonat tyhle věci je totiž úplný minimum, co jako chlap můžeš dělat. Tomu se říká základní lidská slušnost. Zajdi dál – vzdělej se v tom, co na každodenní bázi prožíváme a pomáhej pro nás vytvářet bezpečný prostor. Zasloužíme si ho každý, bez ohledu na pohlaví.

„Tahle žena mě učí žít v přítomnosti.”

„Tahle žena mě učí žít v přítomnosti.”
Řekl směrem ke mně člověk, s kterým tu trávím nejvíce času. A já koukala jak péro z gauče 😳 Žiju totiž v představě, že mi to žití v přítomnosti stále až moc uniká, protože jsem typ člověka, co hodně žije ve svý hlavě, furt nad něčím rozmýšlí, představuje si všechno možný i nemožný, sní s otevřenýma očima,…Když jsem se nad tím ale potom, co tohle prohlásil, pozastavila, došlo mi, že moje subjektivní vnímání a vysoký nároky pokřivili, jak to (se) vidím. Jasně, prostor pro zlepšení se najde vždy a ve všem, ale je důležitý umět si vytvořit odstup a uvědomovat si, jakých posunů jsme již v tom či onom dosáhli 🙏🏻
Teď a tady. Vnímám celek i detaily kolem sebe, vědomě si užívám chuť jídla, uvědomuji si svůj dech, pociťuji vděčnost, prožívám činnost, kterou zrovna dělám, neutápím se ve své minulosti, ani nehledím přehnaně do budoucnosti. Tohle všechno dělám nedokonale, ale zároveň dokonale – nejlíp, jak to v tu danou chvíli dokážu 😌
V souvislosti s tímto tématem jsem si vzpomněla na jeden příběh, který si pamatuju z vyprávění od svého šamana…
Starý mudrc se vyšplhal na kopec a zeptal se Boha kolik ještě životů mu zbývá než dosáhne osvícení. Bůh mu odpověděl, že ho čeká dalších 100 životů. Zdrcený mudrc šel zpátky a začal pročítat všechny své spisy. Přemýšlel, až se mu z hlavy kouřilo, ale nenacházel žádné vysvětlení, proč ho už konečně nečeká osvícení. Během toho všeho mudrování uviděl mladého muže, který tancoval po trávě. Mudrc se zeptal Boha kolik životů do osvícení čeká tohoto mladíka. Bůh odpověděl, že 700. „700? To je nádhera!” odvětil mladík a obejmul strom. „Ještě celých 700 životů plných tance a pozorování ptáků na obloze!“ Mudrc směrem k mladíkovi nechápavě zakroutil hlavou a šel si znovu promluvit s Bohem. „Bože, co mi ještě schází? Vždyť mám vše nastudováno! Úplně vše. Co ještě potřebuji v těch dalších 100 životech zjistit, abych konečně dosáhl osvícení?“ bědoval mudrc. Bůh mu na to odvětil: „Dole pod kopcem najdeš mladíka, který ti to ukáže. Už osvícení dosáhl.“

We are stronger together ✊🏻 Před par týdny

We are stronger together ✊🏻
Před par týdny jsem se zamýšlela nad tím, jak ženy vůbec dokázaly žít v dřívější době. Říkala jsem si, že já bych to se svojí povahou nedala a šla si hodit mašli 🪢 Posléze mi došlo, že na to koukám optikou dnešní doby. Za pár generací se třeba ženy budou divit i nám, jak jsme v tom zvládaly žít. Doufejme. Zasloužit se o to může každá a každý z nás.
Svoboda, respekt, rovnost. Principy, v kterých chce žít většina z nás, avšak které nejsou samozřejmostí a v minulosti samozřejmostí o to víc nebyly, proto…
Děkuju, že mohu volit.
Děkuju, že nemusím žít domácností.
Děkuju, že mohu studovat.
Děkuju, že mohu pracovat a vybrat si své povolání.
Děkuju, že mohu vlastnit majetek.
Děkuju, že nejsem brána jako něčí majetek.
Děkuju, že si mohu vybrat, zda chci děti.
Děkuju, že se mohu rozhodnout, koho si chci vzít a jestli vůbec někoho.
Děkuju, že jsem brána za svéprávnou osobu a mohu rozhodovat bez souhlasu svého otce nebo muže.
Zkrátka děkuju, že si mohu žít život po svém.
A děkuju, že jste se nebály bojovat a ukázaly, že změna je možná.
Také děkuju za všechny úžasné ženy ve svém životě, ve světě i tady na sociálních sítích. Pamatujme si a připomínejme, WE ARE GODDESSES! A bohyně podporují sebe navzájem. Krásný Mezinárodní den žen vám přeju ❤️

This error message is only visible to WordPress admins

Všechna práva vyhrazena ® Dewii 2020