Během pobytu v Madridu jsme navštívily hned několik restaurací. Některé jsme našly při toulkách městem, jiné jsme vyhledaly přes aplikaci Happy Cow, která je na výlety jak dělaná a v které můžete vyhledávat dvěma způsoby – dle vzdálenosti nebo podle typu restaurace (veganská/vegetariánská/veg možnosti). My jsme se prakticky pídily po podnicích, které se nacházely v našem okolí, to jest v okolí Gran Vía. Jaké restaurace jsme tedy vyzkoušely a jak nám chutnalo?

Toto téma chtěli někteří z vás vidět zpracované do videa, k čemuž se též určitě jednou dostanu. Doufám. Prozatím vám však mohu ukázat, jak vypadá můj den skrze fotografie od nadané fotografky Andrei Sovové (fb page). Nedávno mi totiž bylo nabídnuto fotit pro pražský klub Roxy a kavárnu Nod a to konkrétně jejich nový merch, který pro ně vytvořil známý tatér a umělec Lukáš Musil alias Musa (fb page). Celé focení bylo pak koncipované jako projekt „Můj den“ a do hledáčku fotografky se dostaly dvě modelky Coregirls (fb page).

Ti z vás, kteří mě sledují na sociálních sítí jistě již postřehli, že jsem se v březnu znova vydala za hranice. Tentokrát však ne na sever, nýbrž na západ. Paříž byla dlouhou dobu na mém wishlistu měst, které musím vidět. Před odjezdem jsem si představovala, jakou atmosférou na mě bude dýchat. Bohužel jediné dva okamžiky, kdy jsem se cítila jako v oné úžasné Paříži, kterou jsem měla vysněnou, bylo u Eiffelovky a chvíle, kdy nám v metru hrál starý pán na harmoniku.

Zdravím vás z chladného severu!
Nebo spíše „chladného“? Počasí v Norsku jsem se bála jako čert kříže, ale nakonec tu není o nic hůře než v České republice. Pokud tedy nepočítám chumelenici, která nás zde v neděli přivítala a byla lehounce nepříjemná (během chvilky z nás byli sněhuláci a make-up byl vyvítekde).

Zdravím,
říkala jsem si, že by bylo fajn zase po delší době napsat něco málo o tom, co se děje v mém životě. Od posledního článku nedošlo k žádným velkým změnám, avšak schyluje se k nim.

O tématu poruch příjmu potravy jsem i přes vaše prosby dlouho nechtěla nic psát. Není to nic, o čem by se snadno mluvilo a psalo. Jednou jsem sice článek na toto téma sepsala, ale neměla na to, abych ho publikovala. Již jsem se však dokázala s touto částí své minulosti nějak vyrovnat, i když se část mě za to stále stydí a sama vím, že mě podobné články na jiných blozích vždy posílí – proto se konečně s vámi podělím i o svůj příběh, jak jsem se střetla s anou. V minulém článku jsem vám popsala, jak jsem se do anorexie dostala, dnes se budu věnovat tomu, jak jsem se z ní naopak vymanila.

O tématu poruch příjmu potravy jsem i přes vaše prosby dlouho nechtěla nic psát. Není to nic, o čem by se snadno mluvilo a psalo. Jednou jsem sice článek na toto téma sepsala, ale neměla na to, abych ho publikovala. Již jsem se však dokázala s touto částí své minulosti nějak vyrovnat, i když se část mě za to stále stydí a sama vím, že mě podobné články na jiných blozích vždy posílí – proto se konečně s vámi podělím i o svůj příběh, jak jsem se střetla s anou.

Zdravím po dlouhé, předlouhé době!
Rozhodla jsem se přestat stydět při dotazech, kdy bude další článek o mně a konečně ho sepsat. Naposledy jsem k vám takto psala v květnu ještě ze starého blogu. Od té doby se toho hodně událo.